Přestože thema probráno nesčetněkráte, nepostřehl jsem zásadní argument. Druhou osou kterou se níže zabývám je to, že na straně jedné jsou (velmi hlasití) odpůrci, druhá strana prakticky vůbec neexistuje.
Právní stránka nevracení
Pomiňme nyní, že opravdu mnoho lidí církvi nejen majetek, ale i samotnou existenci nepřeje. To žádný právní titul na „nevrácení“ nezakládá.
Dejme tomu, což je naprostý nesmysl, že církev k majetku přišla neprávem, nespravedlivě, násilnicky či krádeží. Dejme tomu, že První republika nestačila rozsáhlé majetky církve osekat tzv. pozemkovou reformou. Ani jedna z těchto skutečností, by neumožňovala církevní majetek nevrátit.
Zkusme fiktivně přemýšlet jak nevydání udělat, zjistíme, že je to nemožné. Ústavní soud konstatoval, že stát desítky let nekoná a církve mohou o svůj majetek požádat soudy. K tomu, aby bylo zamezeno vydání kradené věci je nutné, krádež dokázat. Narážíme na první, podstatnou obtíž, dokázat, že v tehdejší právní úpravě byla věc ukradena. Nezlobte se, sobotkovsko-filipovské vágní prohlášení, že si to církev stejně nakradla je právně nepodstatné. Druhá obtíž, pokud chceme (a lze jinak, nejsme –li v Somálsku?) postupovat právně je promlčení. Znovu konstatuji, nelze nevracet.
Chudičké paní S. a velmi bohaté paní T. bylo neprávem vyměřeno penále za pozdní zaplacení daně z nemovitosti. Ukázalo se, a soud tak potvrdil, že penále bylo vyměřeno neprávem, obě paní zaplatili daň v čas. Budou jisté parlamentní strany horovat proti vrácení penále? Nebo dokonce budou horovat za nevrácení u bohaté paní T? Budou poukazovat, že ta prachatá si to stejně nakradla? Budou jí vyhrožovat a jednat s ní, aby vrátila méně? A jak se to udělá, když soud konstatoval, vraťte?
Jedinou možností, jak si stát může ponechat ukradený majetek je vyvlastnění či drakonické zdanění. Ani jedno neprojde přes Ústavní soud, ostatně by nás to katapultovalo do zmíněného Somálska.
Vracení majetku vůbec
Navracení nemovitého majetku je založeno na principu, že identifikovatelná, bezprávně zabavená věc bude neprodleně, po zjištění, že jde o neoprávněné zabavení, vrácena původnímu majiteli či dědicům. Je to přirozené. Po válce se také rušily, tehdy právně platné, leč v bezprávním režimu uzavřené převody majetku. V poúnorovém Československu nebylo lze se dovolat spravedlnosti. Dr. Miladě Horákové a mnoha dalším život vrátit neumíme, proto se o vrácení identifikovatelného majetku hovoří jako o zmírnění křivd. Je nemyslitelné rozdělovat restituenty na ty, jimž vrátíme a na ty které nemáme rádi a nevrátíme jim nic.
Ostatně poničené kostely, o které se stát neuměl postarat, se vrátily ihned. Majetek, ze kterého by se měly svatostánky opravovat ne. Naprosto ostudné je i to, že ¼ století stát majetek nevracel a výnosy z něho si ponechával a vůbec navždy ponechá za celých 66 let. Ostudné je to tváří v tvář umučeným a uvězněným řeholníkům, řeholnicím a kněžím.
Odpůrci versus ……, kdo vlastně
Tábor odpůrců nevydání je hodně velký. Jejich zájmy, velmi hlasitě, zastupuje v parlamentu několik stran, mají i presidenta. Existuje i tábor příznivců?
Ani církev samotná z toho nadšená není. Přinese jí to velké starosti (kdo neví, že majetek jsou starosti, žádný dosud neměl). Navíc jsou církve pod nenávistnou (jak to jinak nazvat) masáží. Nemalá část samotných věřících i kléru by si přála Kristovu církev chudou, jak však můžou církve vykonávat skutky milosrdenství bez světských prostředků. Kristus sám nabádal ke konkrétní pomoci, která něco stojí, ne o bezplatnou modlitbu za potřebného zraněného samaritána.
Druhá strana odpůrců nevydání existuje. Nejde však o žádné příznivce vydání, jsou to lidé, kteří chtějí právní a spravedlivé řešení bez ohledu na to, zda se jedná o církve či kohokoliv jiného. Jiné zastánce než právo a spravelnost v tomto sporu církve nemají.
Nakonec, do diskuse poprosím o věcné a slušné argumenty, ne jen o vaše nenávistné názory.
