Povzdech ženca o nás pod Svató horó

Ráno vydechoje hotnó vuňu chleba, meze polama protikajó chladny jazeke zrosenyho dycho lesa. Rosa dělá te nédrobňéši krupěje iskřivéch perliček na každym chlópko a vlásko. Netěžknó, jemně člověka zdvihajó až se nedotyká země a lice nad sochyma mezema jak te švitořicí laštufke od néraňéšiho jitra.

Ještě vic ho zvedá od peřin klasů Boží oko Svatokopeckyho chrámo. Z těžkyho horka šeroké Hané zdvihá se zeleňó cest a jizvama óvozů tělo Kristovo. Z Jeho boko větěkajó prameně živéch vod. Stodánke só svaty a zbožnyho pótnika zbavijó tihe jak osedne do huňatyho kabáto těžké vuně mateřídóške. Od pradávnéch časů dotyk hore léči.

Kristuspán má rozepjaty roke na dřevo žlotyho kostela. Křéž sedi v dulko Hané, kam pótnik položi svojo roko dež kleká na Golgotě. Jak zvedne hlavo vize zlató svatozář meze břevnama křéža. Znavenó hlavo Pána drží Matka Boží - ve svatéch rokách se najednó směje Boži ditko, v malé ročičce má jabko - peccatos mundos.

Každy ráno zvedá se ditko nad hlavó zlatá korona Božiho slonička. Každé vičer ligocó se kol hlave Marie zvězde.

Ledi řikajó: bazilika, monstranca, palladium Morave. Chcó tak řict slovama, co srce citi.

Sloneční pálava otvirá těžkó bránu žencum. Sklonijó hlave před ditkem s matičkó, dule k chlebo, k hródě. Dnes zrno meló z pola stroje, ale pokore je pořád dost. Všecka práca se sóstředi do dřine letnich dnu. Zrnka zvonijó chvále, sexto aji nónu. Jak ve sno plynó žňovy dne, střidajó je pokujny sne nočni a obave z ževló přírode.

Tisic let majó Hanácky pola, hospodář vi, že je jen pótnik. V nedělo žehná z otevřenéch vrat Kopeckyho kostela svaté bratr z biliho řádo. Jeho žehnajíci roko vede obloha jako moře, slonečni kopi, dych země, Kristuspán.

Te zvočici zrnka dychtivě slopajó požár lita, osvěžení dřínů, blízkost Svaté hore, rozmanitost zvuků mezí a ftáků. Pótnik to všecko pozorně poznává v chuti chleba nebo slado.

Jak dlóho bode ještě stópat modlitba hróde země proměněná v zrnka, bode eště věprávět tisicileté přiběh ledí a kraja. Nikde tolek neostópila vilkám, zahradnim domkum s grilama, trávnikum jak kartáče hostym. Aji te stodole só věči jak bele, řikajó jim hypermarkete. Tisicileté přiběh mnoha rolí skončil - pokorně a tiše. Nájemnik si vzal vic než dal, děti měť nebodó.